Rubrika: Pohádky

V Hlubokém lese bydlel strakapoud Klapáček, velký švihák a fešák. Každé ráno lítal k daleké tůni, aby si umyl svoje černobílá peříčka a očistil malinkou červenou čepičku. Potom se ještě dlouhou dobu pyšně prohlížel ve vodní hladině. Ostatní zvířátka ho varovala, že v tůni bydlí vodník – Ptáčník, který rád chytá ptáčky do sítí a zavírá je do rákosových klícek.
Klapáček se jim jen smál a druhý den zase letěl k tůni a čistil si peříčka. Jenže nevěděl, že Ptáčník už o něm ví a chystá síť. A tak, zrovna když si koupal hlavičku v tůňce „lap“ a už byl v Ptáčníkově moci. Vodník šup s ním do jedné z klícek, které měl ukryté pod břehem.
Tam bylo Klapáčkovi ouvej. Tiše plakal „ki-ki-ki“ a doufal, že mu kamarádi z Hlubokého lesa přijdou na pomoc.
V Hlubokém lese se mezitím všechna zvířátka sešla u vysokého dubu, kde sídlila i moudrá sova Houkava. Rokovali, radili se, ale na nic nemohli přijít. Vodník byl vyhlášený tím, že si své klícky hlídá a koho jednou polapí, toho už nepustí. Jak tak přemýšleli, ani si nevšimli, kam se ztratila veverka Zapomněnka.
Ta se vydala na dalekou cestu do Podhorského lesa. Hopsala, skákala, běžela proti proudu potoka, až doběhla k veliké hrázi.
„Bobři, bobříci, kamarádi, kdepak jste?“ zavolala ze všech sil.
Po chvíli se hladina zavlnila a ke břehu připlavala rodinka bobrů.
„Zapomněnko, kde ty se tu bereš?“
Veveruška jim vylíčila celou patálii a vysvětlila jim svůj nápad. Bobři nadšeně souhlasili a hned se celá rodinka vydala na cestu, táta bobr si naložil Zapomněnku na záda a už si to svištěli potokem do Hlubokého lesa. Tam začali bobříci kácet stromy a stavět nové koryto potoka. Do večera byli z prací hotovi a potůček se zabydlel v novém.
Když se ráno vodník probudil, bylo v tůni vody sotva po kolena.
„Coto coto“ Rozzlobil se a šel zjistit, co se stalo.
Na to už čekal bobří synek Čeněk a jakmile Zapomněnka mávla pacičkou, že je Ptáčník pryč, ostrými zuby rozkousal všechny klece.
Klapáček vyletěl radostně do výšky a zakroužil nad lesem. To už ale Čeněk hvízdnul, až celému lesu uši zaléhaly a táta bobr s mámou bobrovou rozbořili hráz, kterou nad tůní postavili.
Šplouchlo to, obří vlna se rozlila do údolí a vodníka to odneslo až do velkého rybníka v údolí. Tam bydlela vodnice Týna, která měla s Ptáčníkem už dlouho nevyřízené účty. Vodníkovi nastaly těžké časy. Od rána do večera musel česat dlouhé zelené řasy, aby měli v čem bydlet pulci, počítat rybí potěr a hnojit lekníny, takže na chytání ptáčků dočista zapomněl.
V Hlubokém lese uspořádala zvířátka velkou hostinu na počest zachránců a Klapáček od té doby vždy poslouchal dobré rady ostatních.

Co se děje v lese?
Méďa hrnec medu nese.

Budou slavit až do rána,
Že bitva je konečně vyhrána.

NEMOCNÝ JEZEVEC
Na Slunečném palouku bylo živo. Maminka Rezka poprvé pustila svá liščátka z nory a ta si užívala jarního sluníčka, dováděla, pošťuchovala se a objevovala všechno nové kolem.
Tři bráškové lišáčkové, Zrzek, Černovousek a Tichošlápek se zrovna prali o lesklý kamínek a vypadali jako ohromná rezatá chlupatá koule, zatímco jejich drobnější sestřička se slavným jménem Bystrouška, zkoumala okolí nory. Nejdřív se snažila vylézt na skálu, která ze dvou stran obklopovala palouk, ale potom našla něco k neuvěření zábavného. Bylo to zelené, lesklé, mělo to čtyři nohy, dlouhý ocásek a pokojně se to vyhřívalo na kameni. Že by ještěrka? O té jim přece před spaním vyprávěl tatínek. Bystrouška to chtěla ochutnat, ale sotva k tomu čichla, zmizelo to v trávě.
„Hurá, chce si hrát“ pomyslela si lištička a vrhla se do pronásledování. Už už to málem chytla za ocásek, když zvířátko najednou zmizelo v noře skoro stejné, jako byla ta jejich. A co teď, pustit se do pronásledování. Bystrouška se nejistě rozhlédla. Bráškové ještě pořád vedli válku o lesklý kamínek a maminka Rezka zrovna na sluníčku podřimovala. Zvědavost zvítězila a lištička šup a už byla v tajemné noře. Po zvířátku už nebylo ani vidu ani slechu. Co teď? Vrátit se? Ani náhodou, na to slýchala až moc příběhů o své statečné a chytré jmenovkyni. Krůček po krůčku pokračovala v objevování.
„Co tady děláš“ Zabručel cizí hlas nepřátelsky a Bystrouška vyštěkla vyděšením. V tu chvíli na paloučku všechno zkamenělo. Bráškové se přestali prát o kamínek a šup do doupátka, kde byli v bezpečí. Dobře věděli, že by mohlo hrozit nebezpečí. Rezka vyskočila na nohy a hned jí napadlo, co se stalo a hned běžela za lištičkou. „Promiňte pane jezevec“ omlouvala se a už táhla lišče z jeho nory. Jezevec jenom něco zabrumlal a spal dál.
Venku maminka Bystroušce přísně zakázala, aby se k panu jezevcovi ještě někdy přibližovala a večer vyprávěla dětem strašné historky o obrovských jezevcích, kteří kradou malé lištičky. Liščata to poslouchala s očkama dokořán, jen Bystroušce přišlo divné, že by se tak obrovské zvíře vešlo do tak malinké nory a umínila si, že to prozkoumá.
Druhý den ale celý propršel a tak liščata zůstala v noře. Až pozítří se krásně vyjasnilo. Liščáčci opět našli lesklý kamínek. Tentokrát se s ním dokonce Zrzkovi podařilo utéct a tak se honili mezi stromy. Rezka proto dávala pozor, aby nezaběhli někam daleko a na lištičku pozapomněla. Bystrouška tiše vlezla do nory.
„Co tady děláš?“ Zavrčel na ní jezevec, když jí uviděl „To ti to včera nestačilo?“
„Dobrý den, pane jezevče“ pozdravila Bystrouška „vy jste hezký, maminka nám včera vyprávěla, jak jste veliký a že jíte malé lištičky“
„Protože ví, že mě bolí zuby a nechci, aby mě někdo rušil“ Jezevec ukázal lištičce nateklou tlamičku.
„Jé, to já vám pomůžu.“ Zajásala lištička a než mohl jezevec cokoliv říct, pádila z nory. Už měla také nejvyšší čas, protože maminka se po ní začala shánět.
„Maminko maminko, pust mě za chytrou sovou Houkavou“ prosila Rezku „chtěla bych pomoct panu jezevci od bolení zubů.“ Rezka se zamyslela a slíbila, že zítra pošle tatínka, aby zjistil co a jak.
Druhý den tatínek lišák přinesl od Houkavy hrst koření na bolavé zoubky a Bystrouška hned běžela za panem jezevcem a důležitě mu přeříkávala, co má žvýkat a z čeho si má udělat zábal. Po několika dnech vylezl zdravý jezevec z nory ven.
„Dobrý den paní lišková,“ mával „zuby už mě nebolí, teď jdu za paní Houkavou, aby mi poradila, jak se mám o ně starat.“
Rezka s Bystrouškou mu odpověděly na pozdrav, ale lišáčci šup, a už byli v noře, ani špičky ocásků jim nebyly vidět. Až večer jim maminka pověděla, jak to celé bylo a když druhý den přišel pan jezevec na návštěvu, předháněli se, kdo mu první podá tlapku na pozdrav.

LIŠČATA A JESTŘÁB
Liščátka rostla den ode dne a brzy byl čas, aby se s maminkou a tatínkem chodili učit, jak to v přírodě chodí. Poznávali stromy, jedlé keře a zlobili u toho, až hrůza. Jednou viděli na skále nad paloukem hnízdo.
„Tam bydlí pan jestřáb“ poučovala je maminka Rezka „má tam svoje hnízdo a v něm malá vajíčka, ze kterých se později vylíhnou jestřábí miminka.“
Lišáček Tichošlápek něco šeptal bráškovi Zrzkovi a oba se začali chichotat. Liška si jen povzdychla, jaké s nimi má trápení, ale lišáčci vymysleli plán, jak pana jestřába pořádně potrápit. Odpoledne Tichošlápek se Zrzkem opatrně vzali mladého ježečka, tak, aby se co nejméně popíchali a vydrápali se tajnou chodbou ve skále až k jestřábímu hnízdu, kam ho spustili vedle jestřábích vajíček. Ten se chudáček stočila do klubíčka a ani nedutal.
Paní jestřábová přiletěla odpoledne a uvelebila se do hnízda. Ježečka si vůbec nevšimla a proto také vyděšeně vyletěla z hnízda, když ucítila jeho bodliny. Na to oba bráškové čekali a výborně se bavili. Vůbec je nenapadlo, že to neujde bystrému jestřábímu oku.
„Kekeke, no počkejte vy rošťáci“ zahrozila jim v duchu jestřábová.
„Ale co teď s ježečkem?“ když ho vezme do drápů, popíchá se, když do zobáku, ublíží mu. „Už to mám“ zajásala po chvilce. „Kekeke, ježečku, neboj se, já ti nic neudělám. Vylez mi na záda, snesu tě dolů a až se začne smrákat přijď i s celou rodinou k liščí noře.“
Večer už na něj jestřábice čekala a pošeptala mu svůj plán. Ježeček se přikrčil u vchodu do nory a stulil se, aby z něj ani čumáček nekoukal. Počkali, až tatínek lišák a maminkou liškou odejdou hledat dětem obživu a potom jestřábice napodobila volání tatínka lišáka
„děti, pojďte sem“
Ospalá liščátka začala pomalu vylézat z teplé nory. Jakmile byla venku všechna liščátka, ježeček šup do nory. Liščátka venku nikoho nenašla a myslela, že se jim něco zdálo a chtěla se vrátit do teplého pelíšku. Ale co to, z pelíšku se ozývalo temné mručení, funění a zlověstné „DUP DUP DUP“ a ježečkovi bráškové a sestřičky začali venku dupat dupy dup, dupity dup a zpoza stromu promluvila jestřábice změněným hlasem. „Jsem duch lesních zvířátek, kdo neubližuje malým ježečkům, ať se bez bázně vrátí zpátky“ Dvě liščátka, Černovousek a Bystrouška v mžiku zmizeli v pelíšku, ježečka si ani nevšimli.
Zato Zrzek a Tichošlápek měli co vysvětlovat a do pelíšku se mohli vrátit, až když svatosvatě slíbili, že už nikdy nebudou trápit žádná zvířátka.

V Hlubokém lese žila spousta zvířátek, mezi nimi také mladá zapomnětlivá veverka, které nikdo neřekl jinak, než Zapomněnka – veveřička s lesklým popelavým kožíškem, veselýma čtveráckýma očkama a huňatým ocáskem.
Jednou takhle koncem listopadu dostala Zapomněnka strašnou chuť na sušená jablíčka – křížaly. Prohledala celou spižírnu, ale nikde nenašla ani křížalku. V tom se plácla pacičkou do chlupatého čelíčka: „Určitě jsem je odnesla do své tajné skrýše“ a hned se pro ně vydala. Ale ať hledala, jak hledala, nemohla najít skrýšku. Prolezla už každou skulinku, která jí napadla, ale nikde nic, vyděsila jen pár netopýrů, co se právě ukládali k zimnímu spánku a dostala od nich pořádně vynadáno, že je vyrušila.
Utrmácená a smutná seděla na větvi, když pod sebou uviděla lišku.
„Liško liško lištičko, neviděla si někde mojí zásobárničku?“ zaprosila o pomoc
„Čmuchy čmuch, to jsem neviděla,“ odpověděla liška „ale zkus se zeptat ptáčků zpěváčků, ti třeba tvojí zásobárnu viděli.“
Zapomněnka poděkovala a hopky dupky, už byla u velkého dubu, ve kterém spávala moudrá sova Houkava. „Houkavo, sovičko, pomoz mně, nešťastné“ zaprosila veveruška.
Houkava pootevřela oko a houkla rozespale: „Hůůůůůůůůůůůůů, hůůůůůůů copak potřebuješ?“
„Nemůžu najít mojí zásobárnu, bez ní budu v zimě hladovět, popros ptáčky zpěváčky, jestli jí někdo neviděl“
„HÚÚÚÚÚÚÚÚ“ houkla mocně Houkava a z blízka i z daleka se začali slétat ptáci malí i velcí.
„Ptáčci zpěváčci, neviděli jste prosím někde mojí zásobárničku?“ zeptala se jich Zapomněnka
Ptáci se rozšvitořili a rozštěbetali jeden přes druhého.
„Hůůůůů!!!!“ Přerušila je Houkava „Pěkně jeden po druhém. Třeba ty, strako strakatá, chytrosti máš za čtyři, nevíš, kde má Zapomněnka své zásoby?“
„Nevím, nevím“ zaskřípala straka „To spíš tady sýkorky švitorky“
„Nenašly, nenašly“ zanotovaly sýkorky „co vrabečci všetečci?“
„čiřik čiřik čiřik, nemáme, nemáme“
A tak to šlo dál, ani modří ledňáčci od místního potůčku, holubi doupňáci, brhlíci, ba ani sojky, které se pyšnily tím, že jejich teta slouží u samotného krále hor – Krakonoše. Ptáčci se rozlétli zpět do svých domovů a veveruška zůstala smutně sedět na dubu. Najednou se za ní ozvalo ki-ki-ki-ki. Byl to strakapoud Klapáček, velký elegán, který se zdržel, když si v tůňce čistil peříčka a rovnal je podle poslední módy.
„Neplač Zapomněnko, já vím, kde máš svojí skrýšku a odvedu tě tam“ A už letěl před veveřičkou a jeho malá červená čepička jí ukazovala cestu. Zastavil se kousek od medvědího doupěte.
„Já hloupá“ plácla se ocáskem přes čelo veveruška „že mě to nenapadlo“ a už vytahovala slaďoučké křížaly. Klapáček jako poděkování dostal výborné lískové oříšky až z daleké zahrady, zakroužil kolem stromu a měl se k odletu. Ale ještě se zastavil a bylo slyšet typické klepání do kůry stromu. Potom slétl k Zapomněnce „tumáš, abys už pokaždé trefila“. Veveřičce spadla do klína mapa vyklovaná do kousku kůry.
„Děkuju ti Klapáčku“ zamávala odlétajícímu strakapoudovi Zapomněnka, a protože se začalo stmívat, vydala se rychle k domovu.

Denní zvířátka v Hlubokém lese se už ukládala ke spánku, když se na kraji lesa objevila mladá unavená prasnička Susinka. Unaveně klesla do křoví a téměř ihned usnula. Měla toho za sebou opravdu hodně. Do včerejška bydlela s rodiči a sourozenci v oboře u hájovny, kde měla všechno, co si prasátko jen může přát. Dokonce se jí dostalo i skvělého vzdělání, protože jim dcera hajného Adélka chodila číst o příběhy o prasatech.
V noci ale přišla strašlivá bouřka, která poničila plot obory a vyvrátila několik stromů. Susinka utekla z té hrůzy pryč, ale když se konečně zastavila, zjistila, že je úplně sama a vůbec neví kde je.
Ráno se probudila a vydala se hledat, co posnídá. „Chro chro, kdepak jsou nějaká jablíčka?“ Ptala se zmateně. Když žádná nenašla, snědla trošku travičky a šla prozkoumat, kde se to vlastně ocitla.
Ani zvířátkům z Hlubokého lesa neuniklo, že mají novou spolubydlící a les šuměl vzrušením. Susinka chodila křížem krážem a udivilo jí, že nepotkala nikde ani živáčka. Nebyla na to zvyklá, v oboře se pořád něco dělo a prasnička začínala mít pocit, že všichni někam odešli. V zamyšlení došla až na palouk U vysokého dubu.
„Hůůů, hůů, hů. Vítej v Hlubokém lese.“ Přivítala jí Houkava a odevšad se začala hrnout zvířátka a potřásala prasničce kopýtkem. Susinka velké přivítání vůbec nečekala a vyděšeně klopila svoje veliké řasy.
„Sssssss, kdyby tu tak byl Chrochta“ zasyčela lítostivě zmije Klikyháka „byl by z nich krásssssný pár.“
„Hůů, hůů, hůů, Chrochta je ve Vysokém lese,“ zahoukala Houkava „vrátí se za dva týdny“
Klikyháka se spokojeně zavlnila a už v duchu plánovala, jak ty dva seznámí.
Zvířátka začala snášet na palouk nejrůznější pamlsky a pochoutky a uspořádala prasničce velkou uvítací hostinu.
„Chro chro, tady se mi bude líbit“ radovala se Susinka, když se vracela do pelíšku.
Další dny strávila zkoumáním lesa a tak vůbec neměla čas na stýskání. Ale zvířátka si všimla, že Susinka postupně smutní a hubne.
„Co je s tebou?“ Starala se zvířátka, ale Susinka vždy jen pokrčila rameny, že to nestojí za řeč.
„Mlask mlask, Susinko, jsi to ty?“ Ozval se jednoho dne za ní známý hlas a zamlaskání špačka Kropenáčka, který občas zalítával do obory na třešně.
Prasnička hned vyzpovídala špačka , co rodiče a sourozenci a ptáček jí slíbil, že zaletí do obory a všem řekne, že je v pořádku.
„Proč jsi tak smutná?“ Vyzvídal Kropenáček.
„Adélka nám četla, jak ve Francii prasátka hledají lanýže. Já bych taky chtěla být prasátkem ve Francii a hledat lanýže, musí být strašně dobré. Né jako to obyčejné jídlo tady. Kdybych je hledala, určitě bych občas mohla nějaký i sníst. Tys byl ve Francii v zimě, tak přeci víš, co lidi dělají kvůli lanýžům?“ Svěřila se mu Susinka
„Jé, Susinko, víš ty vůbec, co jsou to lanýže?“ Zeptal se špaček
„Chro chro“ zachrochtala prasnička, že neví.
„Strašně ošklivé houby,“ zasmál se Kropenáček „kvůli těm se přece vůbec nemusíš trápit, vždyť ty houby nerada.“
Susinka se zastyděla a ukousla si trošku šťavnaté travičky. A najednou jí nepřišla obyčejná, ale sladká a lahodná. S chutí se do ní pustila, protože najednou pocítila strašlivý hlad. Brzy z ní zase bylo spokojené veselé prasátko. Kropenáček očesal hajnému švestky a rychle spěchal do obory vyřídit, že Susinka je v pořádku.

Hluboko v lese, za třemi smrky a dvěma duby, kousek od louky plné ostružiní a maliní, bylo medvědí doupě. Bydlela v něm rodina krásných medvídků brtníků. Maminka brtníková každé ráno vstala, vzbudila tatínka brtníka a malého brtníčka Bobulku.
Bobulka vyběhl z pelíšku a vydali se s maminkou a tatínkem posnídat. Potom maminka vymetla celý pelíšek pěkně dočista a tatínek se vydal shánět něco k snědku. Všichni měli až do večera co dělat, a právě na večer se Bobulka těšil nejvíc. To ho tatínek uložil do postýlky a vyprávěl, co celý den dělal. A to bylo pro Bobulku něco. V duchu vybíral s tatínkem medové plástve, utíkal před včeličkama, chytal ryby v potoce. Skoro cítil tu vůni medu a slyšel potůček poskakovat po kamínkách. Ale ouha, jakmile tatínek skončil povídání, to bylo odmlouvání a slziček, aby ještě pokračoval, to bylo kňourání a nespokojeného brumlání.
„Brum brum brum, pokračuj tatínku“ prosil každý večer a ještě dlouho se v postýlce dožadoval tatínka.
Maminka mu domlouvala, že se musí naučit spinkat, aby mohl prospat velkou zimu, která přijde. Tomu se ale malý Bobulka jenom smál, i když dny se už pomalu krátily a říjnové sluníčko hřálo čím dál tím míň. Také Bobulka se cítil čím dál tím unavenější. Už bylo také na čase pomalu se uložit k velkému medvědímu spánku. Maminka rozestlala pelíšky vyplněné voňavým senem a přikryla všechny velkou nadýchanou listovou peřinou.
Jen tatínek s maminkou ulehli, popřáli si navzájem dobrou noc a už se ozvalo tatínkovo hluboké „chrrrr, pšíííí“ doplňované maminčiným občasným tichounkým „brum brum“.
Jen Bobulka nic, ne a ne usnout. Jéje to bylo najednou v pelíšku smutno a tma. Bobulka vylezl z pelíšku a co nevidí. Všude kolem bylo bílo. Nejdřív se radoval, běhal ve sněhu, postavil i sněhuláka, ale čím dál víc mu bylo smutno a ouzko, venku se pomalu smrákalo a Bobulka nevěděl, co dál „brum brum brum, kde jste kdo?“ začal tiše fňukat.
A v tom přiběhla odněkud kamarádka veverka Zapomněnka. Zapomněla chuděrka, kam dala část zásob a tak teď hledala, kampak uložila své poklady.
„Proč pláčeš Bobulko? Proč nespíš?“
Bobulka jí všechno vypověděl, jak rodiče usnuli a on jak usnout neumí.
Zapomněnka pohladila Bobulku po hlavičce a něco mu pošeptala. Bobulka vzal Zapomněnku na rameno a odnesl jí do pelíšku. Tam se uložil do pelíšku a zvědavě koukal na veverušku.
„Ne ne ne“ zavrtěla Zapomněnka hlavou „musíš zavřít oči, aby sis všechno mohl pořádně představit“.
Bobulka poslušně zavřel oči a veverka začala vyprávět, jak veverušky nosí jeden oříšek po druhém do tajných spíží. Bobulka si představoval, jak leze po stromech a usnul za chviličku, jako nic. Jak tak ve snu leze do jedné obzvlášť tajné skrýše, najednou slyší „vstávej Bobu, už je jaro“ Bobulka si protřel oči a vidí, že už je tu opravdu jaro a maminka ho žene z postýlky ven. Vyběhl, sněhulák už byl dávno pryč, místo něj tu rostly sněženky a bledulky. Najednou „Au!“ – šiška. Kdo jiný, než Zapomněnka. Skotačí mezi větvemi a okusuje šípek.
„Jak ses vyspal, Bobulko?“ Volá Zapomněnka.
„Jako pravý velký medvěd“ naparuje se Bobulka a hledá veverku ve větvích. Ale ta už dávno hoduje v nějaké tajné spižírně na svých zásobách.
Bobulka toho taky má moc na práci, musí přece zjistit, co nového se přes zimu v lese změnilo. A večer, večer si zaleze do pelíšku, zavře oči a nechá si od tatínka brtníka vyprávět, co přes den dělal.

Nesu velkou plástev medu,
Kde mám méďu neposedu?

Kam se schoval?
Tady je!!!
Už ho houští neskryje

Medvídek Bobulka dostal strašnou chuť na med, ale ouvej, doma žádný med nebyl, tak běžel za maminkou. „Brum Brum, to musíš za včelkama“
Bobulka tedy běžel za lesními včelkami a strčil svojí nedočkavou packu do včelího hnízda. Ale včelky si svůj med jen tak vzít nenechaly a od velkého poštípání zachránila malého medvídka jenom jeho hustá srst. Chvilku si chladil poštípanou pacičku v potůčku a pak běžel žalovat mamince.
Ta ho pohladila, pofoukala mu bolavou nožičku, ale pak mu vynadala, že chtěl sebrat včelkám med bez dovolení a nakonec mu poradila, co má dělat. „Brum brum, takhle se včeličky o med neprosí. Pěkně za nimi dojdi, omluv se jim a popros je o trošku medu.“
Bobulka dal mamince velkou pusu a rozběhl se za včelkami. Úplně blízko k nim nešel, přeci jen se bál jejich ostrých žihadel, ale jinak udělal vše tak, jak mu maminka poradila.
„bzzz“ zabzučela včelka „víš co? Támhle jsme vždycky měly záhon plný jarních kytiček, ale letos přes zimu všechny pomrzly a my musíme létat pro pyl strašně daleko. Přesaď nám sem nové kytičky. Tady Bzučilka ti ukáže jaké.“
Bobulka s Bzučilkou se vydali pro kytky, celý den přesazovali a potom ještě medvídek na radu včelky květinky zalil, některé více, jiné méně, přesně jak mu včelička radila. Včelky mu za odměnu přinesly malou plástev medu a slíbily mu další, když se bude o záhon pěkně starat. Medvídek se o záhon skutečně staral a za chvilku už květinky vesele otevíraly svoje kvítky pro pilné včelky. Bobulka se už na každodenní péči o kytičky těšil a ráno jeho první cesta vedla na záhon. Ale jednoho dne byly všechny jeho květinky zválená a kvítka ulámaná. I včelky smutně bzučely a stěžovali si medvídkovi, že na záhonu řádila liščata. Medvídek s brekem utíkal za maminkou.
„brum, brum, neplač“ těšila ho maminka Brtníková
Najednou se nad nimi zatáhlo nebe. Medvídek se ještě těsněji přimknul k mamince a ta mu zašeptala: „to se na liščata zlobí sám lesní duch“
Chvíli na to letěla lesem zpráva, že lesní duch proměnil zlobivá liščata ve včelky, aby si sami vyzkoušeli, kolik práce pilným zvířátkům přidělali. A tak lištičky coby včelky musely každý den lítat daleko na květinový palouk, aby odčinily svůj zlý skutek, dokud květinky u včelího hnízda nebudou zase tak pěkné, jako než je liščata poničila. To se naštěstí s vydatnou pomocí Bobulky povedlo rychle, a tak brzy rozpustilá liščata zase běhala po lese.

Do Hlubokého lesa vpadlo jaro. Všude to vonělo a zpívalo, slunce hřálo a probouzelo další a další zvířátka ze zimního spánku. V noře po krtkovi se konečně z dlouhého nočního spánku probral i zelený ropušák Hopsálek. Vylezl ven a nechal své ztuhlé tělo prohřívat jarním sluníčkem. Potom si to namířil rovnou do tůňky.
Odrazil se k mohutnému skoku, ale co to, s plácnutím dopadl na hladinu, kterou ještě pokrýval led. Chvilku si hladil bolavou hlavičku s obrovskou boulí, ale brzy se otřepal a odskákal ke břehu, kde už byl led rozpuštěný. Vklouznul do vody a svět začal být zase krásný. Hopsálek pocítil obrovskou touhu vykřičet svojí radost do celého světa.
Nadechl se, ale co to? Ne a ne si vzpomenout, jaký má vlastně hlas. Co teď? Jak přivolá svoje kamarády?
Z lesa se k tůni zrovna blížilo prasátko.
„Chro chro chro“ zachrochtalo prasátko na pozdrav, když vidělo žabáčka.
„chrrrrr hrro“ pokusil se odpovědět Hopsálek, ale hned poznal, že žáby určitě nechrochtají. Kaneček zavrtěl hlavou, napil se vody a běžel zpátky do lesa.
Na břehu tůňky se zastavili dva vrabečci. „čiřik čiřik“ hašteřili se zrovna o chomáč chlupů, který oba chtěli použít ke stavbě hnízda. Hopsálek se nafouknul, ale napodobit vrabce se mu vůbec nepovedlo.
„Co já budu dělat?“ pomyslel si, ale pak se ozval jeho hladový žaludek a žabák se vydal hledat si něco k jídlu. Cestou potkal celou řadu zvířátek, zkusil kejhat jako divoké husy, houkat jako sova Houkava, štěkat jako pes pana hajného a dokonce i tokat jako tetřev, ale napodobit je, se mu nepodařilo. Při návratu do tůňky potkal svou dávnou kamarádku, kosici. Kosice ho zpěvavě pozdravila. Hopsálek zkusil zazpívat jako ona, ale vydal ze sebe tak strašlivý skřek, že polekaně ulétla. Žabáček se ponořil do chladné vody a přemýšlel, co bude dělat dál. Napadlo ho, že by mohl ještě jednou skočit na ledovou plochu, ale boule na čele ho ještě pořád bolela.
Smutně si povzdechnul a najednou za sebou slyšel „kva kva kva, nazdar bráško“
„Kva kva kva kva, to je ono, kva kva kva“ zajásal Hopsálek a radostně objal svého strakatého brášku, který se probudil o něco později a právě dorazil do tůňky.
Oba dva žabáčci se radostně pustili do kvákavého koncertování, aby všem zvířátkům řekli, že už je jaro a je čas se probudit a začít si užívat sluníčka.

(pohádka se dá hodně natahovat a obměňovat tím, jaká zvířátka cestou potká a zkusí napodobit)

V Hlubokém lese nastala zima. Studený vítr se proháněl lesem a fičel si své fííííííí, fííííííííííí. Všechna zvířátka byla zalezlá ve svých pelíšcích a čekala, až se vítr utiší, aby mohla prohrabat v nově napadaném sněhu cestičku ke svým domečkům. V domečku u lesních myšic si pán a paní Myšovi právě připravovali večeři, když z venku zaslechli slabé sténání. Opatrně se vypravili zkontrolovat, co se vlastně děje. Venku uviděly úplně prokřehlou sýkořičku. Rychle jí odnesli do svého domova, kde jí uložili do měkoučkého pelíšku.
Chudinka sýkorka byla tak promrzlá, že ani mluvit nemohla. Myšice Míša Myšová rychle připravila výživnou večeři a pak se k sýkorce oba přitulili, aby se trošku zahřála. Když přestalo sněžit, Myšák Myš tiše, aby zesláblou sýkorku nevzbudil odešel do hájovny pro slunečnici, která malým koňadrám svědčí nejlépe.
Hustý zimní kožíšek ho pěkně hřál a cesta mu rychle utíkala. Jen musel dávat pozor na hladové dravé ptáky, co kroužili nad lesem a hledali, kde by co slupli. K večeru došel k hájovně. Zabušil na sestřenici myšku domácí a to bylo radosti a vítání, a těch synovečků a neteří! To bylo nadělení. Myšák musel až do noci vyprávět, co je v lese nového a přitom houpal a kolébal to myší nadělení. Potom mu myšky ukázaly, kde najde slunečnici a dál už šel Myš sám. Všude bylo ticho, celá hájovna spala. Ale někdo nespal, kočička Ostrovidka hlídala už dlouho myší obydlí, aby se myšky ani neodvážily ujídat z cizího a poctivě si sbíraly svoje. Mrštně skočila po Myšákovi a už ho měla!
„Mňáááu,“ protáhla se „co tě to napadá, krást nám naše zásoby“
V Myšákovi byla malá dušička. Ale potom se zhluboka nadechl a vylíčil kočce, jak našly sýkorku a jak nemají doma dost zásob, aby uživili i malého ptáčka. Když skončil, Ostrovidka mlčela. Dobře věděla, že ptáčky mají v hájovně rádi a sami je přikrmují a ona má pod nejpřísnějším trestem zakázáno je lovit. A pak se rozhodla.
„Počkej tady“ přikázala Myšákovi a za chvilku byla zpátky s pytlíkem slunečnice, že pod ním myšici nebylo ani vidět.
Ostrovidka chvilku pozorovala uhánějící pytlík a pak jej rázně zastavila, vzala jej do tlamky a hodila si jej na hřbet. Chudáček Myšák byl polomrtvý strachy, ale krmení pro nemocnou sýkorku nepustil. Ostrovidka vběhla do chodby a vysadila myšici i s nákladem do bundy, kterou si bral hajný do lesa.
„Mňáááu, tady počkej“ řekla mu tiše „zítra jde hajný do lesa, donese tě kam potřebuješ. Ale myškám ani muk!“ Přikázala mu ještě, Myšák pěkně poděkoval a uvelebil se v kapse. Bylo tam teploučko a Myšák sotva pomyslel na svojí Míšu a spal jako by ho do vody hodil.
Probudil se až, když už byl hajný v lese, kousek od jeho pelíšku. Opatrně vyhodil pytlík a strnul, jestli si to hajný nezpozoroval. Ten měl ale oči pro jiné věci, kontroloval, jaké škody napáchal sníh a Myšák se šťastně dostal až domů. Krmení pro sýkorku bylo tolik, že ho ani nedostali do domečku najednou a museli ho odnosit postupně.
Nejkrásnější překvapení na Myšáka teprve čekalo. Sýkorka byla sice ještě slabá a malátná, ale už vesele švitořila a děkovala mu za svojí záchranu.
Na jaře si švitorka sýkorka postavila hnízdo blízko myšic a společně rádi vzpomínaly na prožitou zimu. Ani Ostrovidka nepřišla zkrátka. To určitě hodný lesní duch zařídil, že jí na ní zbyla extra velká porce ryby k večeři.

Je to už dávno, kdy byla Houkava ještě mladá sovička, slečna výra velkého, která ani pořádně neuměla lítat. Spolu se svými bratříčky sedávali za šera na železničním náspu nad kolejemi a pozorovali vlaky.
„Hůůůůůůůůůůůůů, kam pak asi jedou.“ Přemýšlela Houkava, zatímco Houkálek s Vejrou hledali, kde by co zbodli k snědku a čekali, až jim rodiče přinesou něco dobrého k snědku. Jednou se Houkálek s Vejrou přetahovali o nějaké obzvlášť chutné sousto a strčili do Houkavy, která zrovna zasněně koukala na projíždějící vlaky. Sovička ztratila rovnováhu a zkutálela se rovnou na vagon s uhlím. Oba bráškové mohli jen zoufale koukat, jak odjíždí do dáli.
Houkava se brzy oklepala a zvědavě pozorovala, co se děje kolem ní. Zkusil i ochutnat uhlí, ale s odporem se zatřásla. „Brrrrrrrr“ Jela dlouho, najednou se krajina kolem ní začala měnit, vysoké stromy zmizely a místo nich se objevily nízké domečky, které nahradily vysokánské domy. Najednou vlak přibrzdil, sova opatrně roztáhla křídla a klouzavým letem zmizela ve velikém křoví.
„Jůůůůůůůůůůůůůůůů“ rozevřela Houkava do široka své veliké oči. Kolem ní se rozkládalo město v celé své velikosti. Sovička pocítila strašlivý hlad. Dnes ještě nejedla. Rozhlédla se, ale nikde nebylo nic, co by se dalo sníst. Nakonec našla jezírko a v něm rybku. Pokusila se jí ulovit, ale výsledkem bylo jen to, že se celá zmáčela.
Prokřehlá Houkava se vydala hledat nějakou suchou skrýš. Ztěžka se pokusila znova vzlétnout a vlétla do jeskyně, kterou viděla před sebou. Jen to udělala, omráčil jí prudký záblesk světla a výkřiky lidí. Zmatená sova se zapotácela a jen tak tak, se vyhnula vlaku, který se vynořil z tunelu. Houkava se dala do polekaného křiku. Znavená, ještě dětská křidýlka jí vypovídala poslušnost a z posledních sil dopadla na zábradlí. Jenže! Její ostré drápky se vůbec nezabodly do dřeva, sklouzly po zábradlí a sova ztratila rovnováhu. Unavená křidýlka jí vypověděla poslušnost a sotva zmírnila pád na studenou zem.
„Auu“ Zabolelo to sovičku, když chtěla utéct ze všeho toho zmatku. Její pravé křidýlko bezvládně viselo a nešlo s ním vůbec hnout. Vydala se na útěk, nožičky se jí smekaly po tvrdém povrchu, kolem jezdily vlaky, které vůbec nevypadaly tak přátelsky, jako ty, co vídala doma a stádo lidí jí bylo pořád v patách. Najednou na ní dopadla síť a někdo jí zvednul.
„Neboj malá“ promluvil k ní tiše. Houkava ho ze všech sil klovla a zklamalo jí, když proklovla jen rukavici. Ona není malá! To přeci každý vidí. Je to velká sova, skoro jako její bratříčci. Vzpomněla si na ně. A na to jaký má hlad. Ale to už se ocitla v kleci.
Taková potupa, výr velký a v kleci. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla maso. Zapomněla na svou hrdost a pustila se do masa. Potom tvrdě usnula.
Druhý den se probudila a chvilku doufala, že všechno byl jen špatný sen. Kolem ní byla tráva, stromy, skoro tak, jak to znala z domova. Potom si ale všimla, že je v záchranné stanici pro zraněná zvířata, jako je ona, křidýlko má přivázané k tělu, aby jí pěkně srostlo a že kolem ní jsou další sovy – výři, puštíci, kalousi, sovice a dokonce malinký kulíšek. Velký starý výr k ní přišel, pohladil jí něžně po jemném, ještě dětském peří a povídal. „Neboj, tady ti bude dobře. Lidé se o tebe postarají a jakmile se o sebe zvládneš postarat, pustí tě na svobodu.“
„A proč jsi tu ty?“ zeptala se zvědavě Houkava
„Já už tu musím zůstat. Kdysi jsem se zamotal do elektrických drátů a přišel jsem o půlku křídla“
Houkava den za dnem sílila a křídlo se jí rychle hojilo a za pár týdnů už úplně zdravá a hlavně mnohem chytřejší vylétla ze stanice, roztáhla křídla a neslyšně odlétla. Už byla skoro u lesa, když si vzpomněla na to, co jí říkala maminka, otočila se a letěla zpátky, všem pěkně poděkovat za svou záchranu.