Do Hlubokého lesa vpadlo jaro. Všude to vonělo a zpívalo, slunce hřálo a probouzelo další a další zvířátka ze zimního spánku. V noře po krtkovi se konečně z dlouhého nočního spánku probral i zelený ropušák Hopsálek. Vylezl ven a nechal své ztuhlé tělo prohřívat jarním sluníčkem. Potom si to namířil rovnou do tůňky.
Odrazil se k mohutnému skoku, ale co to, s plácnutím dopadl na hladinu, kterou ještě pokrýval led. Chvilku si hladil bolavou hlavičku s obrovskou boulí, ale brzy se otřepal a odskákal ke břehu, kde už byl led rozpuštěný. Vklouznul do vody a svět začal být zase krásný. Hopsálek pocítil obrovskou touhu vykřičet svojí radost do celého světa.
Nadechl se, ale co to? Ne a ne si vzpomenout, jaký má vlastně hlas. Co teď? Jak přivolá svoje kamarády?
Z lesa se k tůni zrovna blížilo prasátko.
„Chro chro chro“ zachrochtalo prasátko na pozdrav, když vidělo žabáčka.
„chrrrrr hrro“ pokusil se odpovědět Hopsálek, ale hned poznal, že žáby určitě nechrochtají. Kaneček zavrtěl hlavou, napil se vody a běžel zpátky do lesa.
Na břehu tůňky se zastavili dva vrabečci. „čiřik čiřik“ hašteřili se zrovna o chomáč chlupů, který oba chtěli použít ke stavbě hnízda. Hopsálek se nafouknul, ale napodobit vrabce se mu vůbec nepovedlo.
„Co já budu dělat?“ pomyslel si, ale pak se ozval jeho hladový žaludek a žabák se vydal hledat si něco k jídlu. Cestou potkal celou řadu zvířátek, zkusil kejhat jako divoké husy, houkat jako sova Houkava, štěkat jako pes pana hajného a dokonce i tokat jako tetřev, ale napodobit je, se mu nepodařilo. Při návratu do tůňky potkal svou dávnou kamarádku, kosici. Kosice ho zpěvavě pozdravila. Hopsálek zkusil zazpívat jako ona, ale vydal ze sebe tak strašlivý skřek, že polekaně ulétla. Žabáček se ponořil do chladné vody a přemýšlel, co bude dělat dál. Napadlo ho, že by mohl ještě jednou skočit na ledovou plochu, ale boule na čele ho ještě pořád bolela.
Smutně si povzdechnul a najednou za sebou slyšel „kva kva kva, nazdar bráško“
„Kva kva kva kva, to je ono, kva kva kva“ zajásal Hopsálek a radostně objal svého strakatého brášku, který se probudil o něco později a právě dorazil do tůňky.
Oba dva žabáčci se radostně pustili do kvákavého koncertování, aby všem zvířátkům řekli, že už je jaro a je čas se probudit a začít si užívat sluníčka.
(pohádka se dá hodně natahovat a obměňovat tím, jaká zvířátka cestou potká a zkusí napodobit)
