Autor: Lenka

V Hlubokém lese bydlel strakapoud Klapáček, velký švihák a fešák. Každé ráno lítal k daleké tůni, aby si umyl svoje černobílá peříčka a očistil malinkou červenou čepičku. Potom se ještě dlouhou dobu pyšně prohlížel ve vodní hladině. Ostatní zvířátka ho varovala, že v tůni bydlí vodník – Ptáčník, který rád chytá ptáčky do sítí a zavírá je do rákosových klícek.
Klapáček se jim jen smál a druhý den zase letěl k tůni a čistil si peříčka. Jenže nevěděl, že Ptáčník už o něm ví a chystá síť. A tak, zrovna když si koupal hlavičku v tůňce „lap“ a už byl v Ptáčníkově moci. Vodník šup s ním do jedné z klícek, které měl ukryté pod břehem.
Tam bylo Klapáčkovi ouvej. Tiše plakal „ki-ki-ki“ a doufal, že mu kamarádi z Hlubokého lesa přijdou na pomoc.
V Hlubokém lese se mezitím všechna zvířátka sešla u vysokého dubu, kde sídlila i moudrá sova Houkava. Rokovali, radili se, ale na nic nemohli přijít. Vodník byl vyhlášený tím, že si své klícky hlídá a koho jednou polapí, toho už nepustí. Jak tak přemýšleli, ani si nevšimli, kam se ztratila veverka Zapomněnka.
Ta se vydala na dalekou cestu do Podhorského lesa. Hopsala, skákala, běžela proti proudu potoka, až doběhla k veliké hrázi.
„Bobři, bobříci, kamarádi, kdepak jste?“ zavolala ze všech sil.
Po chvíli se hladina zavlnila a ke břehu připlavala rodinka bobrů.
„Zapomněnko, kde ty se tu bereš?“
Veveruška jim vylíčila celou patálii a vysvětlila jim svůj nápad. Bobři nadšeně souhlasili a hned se celá rodinka vydala na cestu, táta bobr si naložil Zapomněnku na záda a už si to svištěli potokem do Hlubokého lesa. Tam začali bobříci kácet stromy a stavět nové koryto potoka. Do večera byli z prací hotovi a potůček se zabydlel v novém.
Když se ráno vodník probudil, bylo v tůni vody sotva po kolena.
„Coto coto“ Rozzlobil se a šel zjistit, co se stalo.
Na to už čekal bobří synek Čeněk a jakmile Zapomněnka mávla pacičkou, že je Ptáčník pryč, ostrými zuby rozkousal všechny klece.
Klapáček vyletěl radostně do výšky a zakroužil nad lesem. To už ale Čeněk hvízdnul, až celému lesu uši zaléhaly a táta bobr s mámou bobrovou rozbořili hráz, kterou nad tůní postavili.
Šplouchlo to, obří vlna se rozlila do údolí a vodníka to odneslo až do velkého rybníka v údolí. Tam bydlela vodnice Týna, která měla s Ptáčníkem už dlouho nevyřízené účty. Vodníkovi nastaly těžké časy. Od rána do večera musel česat dlouhé zelené řasy, aby měli v čem bydlet pulci, počítat rybí potěr a hnojit lekníny, takže na chytání ptáčků dočista zapomněl.
V Hlubokém lese uspořádala zvířátka velkou hostinu na počest zachránců a Klapáček od té doby vždy poslouchal dobré rady ostatních.

Co se děje v lese?
Méďa hrnec medu nese.

Budou slavit až do rána,
Že bitva je konečně vyhrána.

NEMOCNÝ JEZEVEC
Na Slunečném palouku bylo živo. Maminka Rezka poprvé pustila svá liščátka z nory a ta si užívala jarního sluníčka, dováděla, pošťuchovala se a objevovala všechno nové kolem.
Tři bráškové lišáčkové, Zrzek, Černovousek a Tichošlápek se zrovna prali o lesklý kamínek a vypadali jako ohromná rezatá chlupatá koule, zatímco jejich drobnější sestřička se slavným jménem Bystrouška, zkoumala okolí nory. Nejdřív se snažila vylézt na skálu, která ze dvou stran obklopovala palouk, ale potom našla něco k neuvěření zábavného. Bylo to zelené, lesklé, mělo to čtyři nohy, dlouhý ocásek a pokojně se to vyhřívalo na kameni. Že by ještěrka? O té jim přece před spaním vyprávěl tatínek. Bystrouška to chtěla ochutnat, ale sotva k tomu čichla, zmizelo to v trávě.
„Hurá, chce si hrát“ pomyslela si lištička a vrhla se do pronásledování. Už už to málem chytla za ocásek, když zvířátko najednou zmizelo v noře skoro stejné, jako byla ta jejich. A co teď, pustit se do pronásledování. Bystrouška se nejistě rozhlédla. Bráškové ještě pořád vedli válku o lesklý kamínek a maminka Rezka zrovna na sluníčku podřimovala. Zvědavost zvítězila a lištička šup a už byla v tajemné noře. Po zvířátku už nebylo ani vidu ani slechu. Co teď? Vrátit se? Ani náhodou, na to slýchala až moc příběhů o své statečné a chytré jmenovkyni. Krůček po krůčku pokračovala v objevování.
„Co tady děláš“ Zabručel cizí hlas nepřátelsky a Bystrouška vyštěkla vyděšením. V tu chvíli na paloučku všechno zkamenělo. Bráškové se přestali prát o kamínek a šup do doupátka, kde byli v bezpečí. Dobře věděli, že by mohlo hrozit nebezpečí. Rezka vyskočila na nohy a hned jí napadlo, co se stalo a hned běžela za lištičkou. „Promiňte pane jezevec“ omlouvala se a už táhla lišče z jeho nory. Jezevec jenom něco zabrumlal a spal dál.
Venku maminka Bystroušce přísně zakázala, aby se k panu jezevcovi ještě někdy přibližovala a večer vyprávěla dětem strašné historky o obrovských jezevcích, kteří kradou malé lištičky. Liščata to poslouchala s očkama dokořán, jen Bystroušce přišlo divné, že by se tak obrovské zvíře vešlo do tak malinké nory a umínila si, že to prozkoumá.
Druhý den ale celý propršel a tak liščata zůstala v noře. Až pozítří se krásně vyjasnilo. Liščáčci opět našli lesklý kamínek. Tentokrát se s ním dokonce Zrzkovi podařilo utéct a tak se honili mezi stromy. Rezka proto dávala pozor, aby nezaběhli někam daleko a na lištičku pozapomněla. Bystrouška tiše vlezla do nory.
„Co tady děláš?“ Zavrčel na ní jezevec, když jí uviděl „To ti to včera nestačilo?“
„Dobrý den, pane jezevče“ pozdravila Bystrouška „vy jste hezký, maminka nám včera vyprávěla, jak jste veliký a že jíte malé lištičky“
„Protože ví, že mě bolí zuby a nechci, aby mě někdo rušil“ Jezevec ukázal lištičce nateklou tlamičku.
„Jé, to já vám pomůžu.“ Zajásala lištička a než mohl jezevec cokoliv říct, pádila z nory. Už měla také nejvyšší čas, protože maminka se po ní začala shánět.
„Maminko maminko, pust mě za chytrou sovou Houkavou“ prosila Rezku „chtěla bych pomoct panu jezevci od bolení zubů.“ Rezka se zamyslela a slíbila, že zítra pošle tatínka, aby zjistil co a jak.
Druhý den tatínek lišák přinesl od Houkavy hrst koření na bolavé zoubky a Bystrouška hned běžela za panem jezevcem a důležitě mu přeříkávala, co má žvýkat a z čeho si má udělat zábal. Po několika dnech vylezl zdravý jezevec z nory ven.
„Dobrý den paní lišková,“ mával „zuby už mě nebolí, teď jdu za paní Houkavou, aby mi poradila, jak se mám o ně starat.“
Rezka s Bystrouškou mu odpověděly na pozdrav, ale lišáčci šup, a už byli v noře, ani špičky ocásků jim nebyly vidět. Až večer jim maminka pověděla, jak to celé bylo a když druhý den přišel pan jezevec na návštěvu, předháněli se, kdo mu první podá tlapku na pozdrav.

LIŠČATA A JESTŘÁB
Liščátka rostla den ode dne a brzy byl čas, aby se s maminkou a tatínkem chodili učit, jak to v přírodě chodí. Poznávali stromy, jedlé keře a zlobili u toho, až hrůza. Jednou viděli na skále nad paloukem hnízdo.
„Tam bydlí pan jestřáb“ poučovala je maminka Rezka „má tam svoje hnízdo a v něm malá vajíčka, ze kterých se později vylíhnou jestřábí miminka.“
Lišáček Tichošlápek něco šeptal bráškovi Zrzkovi a oba se začali chichotat. Liška si jen povzdychla, jaké s nimi má trápení, ale lišáčci vymysleli plán, jak pana jestřába pořádně potrápit. Odpoledne Tichošlápek se Zrzkem opatrně vzali mladého ježečka, tak, aby se co nejméně popíchali a vydrápali se tajnou chodbou ve skále až k jestřábímu hnízdu, kam ho spustili vedle jestřábích vajíček. Ten se chudáček stočila do klubíčka a ani nedutal.
Paní jestřábová přiletěla odpoledne a uvelebila se do hnízda. Ježečka si vůbec nevšimla a proto také vyděšeně vyletěla z hnízda, když ucítila jeho bodliny. Na to oba bráškové čekali a výborně se bavili. Vůbec je nenapadlo, že to neujde bystrému jestřábímu oku.
„Kekeke, no počkejte vy rošťáci“ zahrozila jim v duchu jestřábová.
„Ale co teď s ježečkem?“ když ho vezme do drápů, popíchá se, když do zobáku, ublíží mu. „Už to mám“ zajásala po chvilce. „Kekeke, ježečku, neboj se, já ti nic neudělám. Vylez mi na záda, snesu tě dolů a až se začne smrákat přijď i s celou rodinou k liščí noře.“
Večer už na něj jestřábice čekala a pošeptala mu svůj plán. Ježeček se přikrčil u vchodu do nory a stulil se, aby z něj ani čumáček nekoukal. Počkali, až tatínek lišák a maminkou liškou odejdou hledat dětem obživu a potom jestřábice napodobila volání tatínka lišáka
„děti, pojďte sem“
Ospalá liščátka začala pomalu vylézat z teplé nory. Jakmile byla venku všechna liščátka, ježeček šup do nory. Liščátka venku nikoho nenašla a myslela, že se jim něco zdálo a chtěla se vrátit do teplého pelíšku. Ale co to, z pelíšku se ozývalo temné mručení, funění a zlověstné „DUP DUP DUP“ a ježečkovi bráškové a sestřičky začali venku dupat dupy dup, dupity dup a zpoza stromu promluvila jestřábice změněným hlasem. „Jsem duch lesních zvířátek, kdo neubližuje malým ježečkům, ať se bez bázně vrátí zpátky“ Dvě liščátka, Černovousek a Bystrouška v mžiku zmizeli v pelíšku, ježečka si ani nevšimli.
Zato Zrzek a Tichošlápek měli co vysvětlovat a do pelíšku se mohli vrátit, až když svatosvatě slíbili, že už nikdy nebudou trápit žádná zvířátka.

V Hlubokém lese žila spousta zvířátek, mezi nimi také mladá zapomnětlivá veverka, které nikdo neřekl jinak, než Zapomněnka – veveřička s lesklým popelavým kožíškem, veselýma čtveráckýma očkama a huňatým ocáskem.
Jednou takhle koncem listopadu dostala Zapomněnka strašnou chuť na sušená jablíčka – křížaly. Prohledala celou spižírnu, ale nikde nenašla ani křížalku. V tom se plácla pacičkou do chlupatého čelíčka: „Určitě jsem je odnesla do své tajné skrýše“ a hned se pro ně vydala. Ale ať hledala, jak hledala, nemohla najít skrýšku. Prolezla už každou skulinku, která jí napadla, ale nikde nic, vyděsila jen pár netopýrů, co se právě ukládali k zimnímu spánku a dostala od nich pořádně vynadáno, že je vyrušila.
Utrmácená a smutná seděla na větvi, když pod sebou uviděla lišku.
„Liško liško lištičko, neviděla si někde mojí zásobárničku?“ zaprosila o pomoc
„Čmuchy čmuch, to jsem neviděla,“ odpověděla liška „ale zkus se zeptat ptáčků zpěváčků, ti třeba tvojí zásobárnu viděli.“
Zapomněnka poděkovala a hopky dupky, už byla u velkého dubu, ve kterém spávala moudrá sova Houkava. „Houkavo, sovičko, pomoz mně, nešťastné“ zaprosila veveruška.
Houkava pootevřela oko a houkla rozespale: „Hůůůůůůůůůůůůů, hůůůůůůů copak potřebuješ?“
„Nemůžu najít mojí zásobárnu, bez ní budu v zimě hladovět, popros ptáčky zpěváčky, jestli jí někdo neviděl“
„HÚÚÚÚÚÚÚÚ“ houkla mocně Houkava a z blízka i z daleka se začali slétat ptáci malí i velcí.
„Ptáčci zpěváčci, neviděli jste prosím někde mojí zásobárničku?“ zeptala se jich Zapomněnka
Ptáci se rozšvitořili a rozštěbetali jeden přes druhého.
„Hůůůůů!!!!“ Přerušila je Houkava „Pěkně jeden po druhém. Třeba ty, strako strakatá, chytrosti máš za čtyři, nevíš, kde má Zapomněnka své zásoby?“
„Nevím, nevím“ zaskřípala straka „To spíš tady sýkorky švitorky“
„Nenašly, nenašly“ zanotovaly sýkorky „co vrabečci všetečci?“
„čiřik čiřik čiřik, nemáme, nemáme“
A tak to šlo dál, ani modří ledňáčci od místního potůčku, holubi doupňáci, brhlíci, ba ani sojky, které se pyšnily tím, že jejich teta slouží u samotného krále hor – Krakonoše. Ptáčci se rozlétli zpět do svých domovů a veveruška zůstala smutně sedět na dubu. Najednou se za ní ozvalo ki-ki-ki-ki. Byl to strakapoud Klapáček, velký elegán, který se zdržel, když si v tůňce čistil peříčka a rovnal je podle poslední módy.
„Neplač Zapomněnko, já vím, kde máš svojí skrýšku a odvedu tě tam“ A už letěl před veveřičkou a jeho malá červená čepička jí ukazovala cestu. Zastavil se kousek od medvědího doupěte.
„Já hloupá“ plácla se ocáskem přes čelo veveruška „že mě to nenapadlo“ a už vytahovala slaďoučké křížaly. Klapáček jako poděkování dostal výborné lískové oříšky až z daleké zahrady, zakroužil kolem stromu a měl se k odletu. Ale ještě se zastavil a bylo slyšet typické klepání do kůry stromu. Potom slétl k Zapomněnce „tumáš, abys už pokaždé trefila“. Veveřičce spadla do klína mapa vyklovaná do kousku kůry.
„Děkuju ti Klapáčku“ zamávala odlétajícímu strakapoudovi Zapomněnka, a protože se začalo stmívat, vydala se rychle k domovu.

Denní zvířátka v Hlubokém lese se už ukládala ke spánku, když se na kraji lesa objevila mladá unavená prasnička Susinka. Unaveně klesla do křoví a téměř ihned usnula. Měla toho za sebou opravdu hodně. Do včerejška bydlela s rodiči a sourozenci v oboře u hájovny, kde měla všechno, co si prasátko jen může přát. Dokonce se jí dostalo i skvělého vzdělání, protože jim dcera hajného Adélka chodila číst o příběhy o prasatech.
V noci ale přišla strašlivá bouřka, která poničila plot obory a vyvrátila několik stromů. Susinka utekla z té hrůzy pryč, ale když se konečně zastavila, zjistila, že je úplně sama a vůbec neví kde je.
Ráno se probudila a vydala se hledat, co posnídá. „Chro chro, kdepak jsou nějaká jablíčka?“ Ptala se zmateně. Když žádná nenašla, snědla trošku travičky a šla prozkoumat, kde se to vlastně ocitla.
Ani zvířátkům z Hlubokého lesa neuniklo, že mají novou spolubydlící a les šuměl vzrušením. Susinka chodila křížem krážem a udivilo jí, že nepotkala nikde ani živáčka. Nebyla na to zvyklá, v oboře se pořád něco dělo a prasnička začínala mít pocit, že všichni někam odešli. V zamyšlení došla až na palouk U vysokého dubu.
„Hůůů, hůů, hů. Vítej v Hlubokém lese.“ Přivítala jí Houkava a odevšad se začala hrnout zvířátka a potřásala prasničce kopýtkem. Susinka velké přivítání vůbec nečekala a vyděšeně klopila svoje veliké řasy.
„Sssssss, kdyby tu tak byl Chrochta“ zasyčela lítostivě zmije Klikyháka „byl by z nich krásssssný pár.“
„Hůů, hůů, hůů, Chrochta je ve Vysokém lese,“ zahoukala Houkava „vrátí se za dva týdny“
Klikyháka se spokojeně zavlnila a už v duchu plánovala, jak ty dva seznámí.
Zvířátka začala snášet na palouk nejrůznější pamlsky a pochoutky a uspořádala prasničce velkou uvítací hostinu.
„Chro chro, tady se mi bude líbit“ radovala se Susinka, když se vracela do pelíšku.
Další dny strávila zkoumáním lesa a tak vůbec neměla čas na stýskání. Ale zvířátka si všimla, že Susinka postupně smutní a hubne.
„Co je s tebou?“ Starala se zvířátka, ale Susinka vždy jen pokrčila rameny, že to nestojí za řeč.
„Mlask mlask, Susinko, jsi to ty?“ Ozval se jednoho dne za ní známý hlas a zamlaskání špačka Kropenáčka, který občas zalítával do obory na třešně.
Prasnička hned vyzpovídala špačka , co rodiče a sourozenci a ptáček jí slíbil, že zaletí do obory a všem řekne, že je v pořádku.
„Proč jsi tak smutná?“ Vyzvídal Kropenáček.
„Adélka nám četla, jak ve Francii prasátka hledají lanýže. Já bych taky chtěla být prasátkem ve Francii a hledat lanýže, musí být strašně dobré. Né jako to obyčejné jídlo tady. Kdybych je hledala, určitě bych občas mohla nějaký i sníst. Tys byl ve Francii v zimě, tak přeci víš, co lidi dělají kvůli lanýžům?“ Svěřila se mu Susinka
„Jé, Susinko, víš ty vůbec, co jsou to lanýže?“ Zeptal se špaček
„Chro chro“ zachrochtala prasnička, že neví.
„Strašně ošklivé houby,“ zasmál se Kropenáček „kvůli těm se přece vůbec nemusíš trápit, vždyť ty houby nerada.“
Susinka se zastyděla a ukousla si trošku šťavnaté travičky. A najednou jí nepřišla obyčejná, ale sladká a lahodná. S chutí se do ní pustila, protože najednou pocítila strašlivý hlad. Brzy z ní zase bylo spokojené veselé prasátko. Kropenáček očesal hajnému švestky a rychle spěchal do obory vyřídit, že Susinka je v pořádku.