Autor: Lenka

Hluboko v lese, za třemi smrky a dvěma duby, kousek od louky plné ostružiní a maliní, bylo medvědí doupě. Bydlela v něm rodina krásných medvídků brtníků. Maminka brtníková každé ráno vstala, vzbudila tatínka brtníka a malého brtníčka Bobulku.
Bobulka vyběhl z pelíšku a vydali se s maminkou a tatínkem posnídat. Potom maminka vymetla celý pelíšek pěkně dočista a tatínek se vydal shánět něco k snědku. Všichni měli až do večera co dělat, a právě na večer se Bobulka těšil nejvíc. To ho tatínek uložil do postýlky a vyprávěl, co celý den dělal. A to bylo pro Bobulku něco. V duchu vybíral s tatínkem medové plástve, utíkal před včeličkama, chytal ryby v potoce. Skoro cítil tu vůni medu a slyšel potůček poskakovat po kamínkách. Ale ouha, jakmile tatínek skončil povídání, to bylo odmlouvání a slziček, aby ještě pokračoval, to bylo kňourání a nespokojeného brumlání.
„Brum brum brum, pokračuj tatínku“ prosil každý večer a ještě dlouho se v postýlce dožadoval tatínka.
Maminka mu domlouvala, že se musí naučit spinkat, aby mohl prospat velkou zimu, která přijde. Tomu se ale malý Bobulka jenom smál, i když dny se už pomalu krátily a říjnové sluníčko hřálo čím dál tím míň. Také Bobulka se cítil čím dál tím unavenější. Už bylo také na čase pomalu se uložit k velkému medvědímu spánku. Maminka rozestlala pelíšky vyplněné voňavým senem a přikryla všechny velkou nadýchanou listovou peřinou.
Jen tatínek s maminkou ulehli, popřáli si navzájem dobrou noc a už se ozvalo tatínkovo hluboké „chrrrr, pšíííí“ doplňované maminčiným občasným tichounkým „brum brum“.
Jen Bobulka nic, ne a ne usnout. Jéje to bylo najednou v pelíšku smutno a tma. Bobulka vylezl z pelíšku a co nevidí. Všude kolem bylo bílo. Nejdřív se radoval, běhal ve sněhu, postavil i sněhuláka, ale čím dál víc mu bylo smutno a ouzko, venku se pomalu smrákalo a Bobulka nevěděl, co dál „brum brum brum, kde jste kdo?“ začal tiše fňukat.
A v tom přiběhla odněkud kamarádka veverka Zapomněnka. Zapomněla chuděrka, kam dala část zásob a tak teď hledala, kampak uložila své poklady.
„Proč pláčeš Bobulko? Proč nespíš?“
Bobulka jí všechno vypověděl, jak rodiče usnuli a on jak usnout neumí.
Zapomněnka pohladila Bobulku po hlavičce a něco mu pošeptala. Bobulka vzal Zapomněnku na rameno a odnesl jí do pelíšku. Tam se uložil do pelíšku a zvědavě koukal na veverušku.
„Ne ne ne“ zavrtěla Zapomněnka hlavou „musíš zavřít oči, aby sis všechno mohl pořádně představit“.
Bobulka poslušně zavřel oči a veverka začala vyprávět, jak veverušky nosí jeden oříšek po druhém do tajných spíží. Bobulka si představoval, jak leze po stromech a usnul za chviličku, jako nic. Jak tak ve snu leze do jedné obzvlášť tajné skrýše, najednou slyší „vstávej Bobu, už je jaro“ Bobulka si protřel oči a vidí, že už je tu opravdu jaro a maminka ho žene z postýlky ven. Vyběhl, sněhulák už byl dávno pryč, místo něj tu rostly sněženky a bledulky. Najednou „Au!“ – šiška. Kdo jiný, než Zapomněnka. Skotačí mezi větvemi a okusuje šípek.
„Jak ses vyspal, Bobulko?“ Volá Zapomněnka.
„Jako pravý velký medvěd“ naparuje se Bobulka a hledá veverku ve větvích. Ale ta už dávno hoduje v nějaké tajné spižírně na svých zásobách.
Bobulka toho taky má moc na práci, musí přece zjistit, co nového se přes zimu v lese změnilo. A večer, večer si zaleze do pelíšku, zavře oči a nechá si od tatínka brtníka vyprávět, co přes den dělal.

Nesu velkou plástev medu,
Kde mám méďu neposedu?

Kam se schoval?
Tady je!!!
Už ho houští neskryje

Do Hlubokého lesa vpadlo jaro. Všude to vonělo a zpívalo, slunce hřálo a probouzelo další a další zvířátka ze zimního spánku. V noře po krtkovi se konečně z dlouhého nočního spánku probral i zelený ropušák Hopsálek. Vylezl ven a nechal své ztuhlé tělo prohřívat jarním sluníčkem. Potom si to namířil rovnou do tůňky.
Odrazil se k mohutnému skoku, ale co to, s plácnutím dopadl na hladinu, kterou ještě pokrýval led. Chvilku si hladil bolavou hlavičku s obrovskou boulí, ale brzy se otřepal a odskákal ke břehu, kde už byl led rozpuštěný. Vklouznul do vody a svět začal být zase krásný. Hopsálek pocítil obrovskou touhu vykřičet svojí radost do celého světa.
Nadechl se, ale co to? Ne a ne si vzpomenout, jaký má vlastně hlas. Co teď? Jak přivolá svoje kamarády?
Z lesa se k tůni zrovna blížilo prasátko.
„Chro chro chro“ zachrochtalo prasátko na pozdrav, když vidělo žabáčka.
„chrrrrr hrro“ pokusil se odpovědět Hopsálek, ale hned poznal, že žáby určitě nechrochtají. Kaneček zavrtěl hlavou, napil se vody a běžel zpátky do lesa.
Na břehu tůňky se zastavili dva vrabečci. „čiřik čiřik“ hašteřili se zrovna o chomáč chlupů, který oba chtěli použít ke stavbě hnízda. Hopsálek se nafouknul, ale napodobit vrabce se mu vůbec nepovedlo.
„Co já budu dělat?“ pomyslel si, ale pak se ozval jeho hladový žaludek a žabák se vydal hledat si něco k jídlu. Cestou potkal celou řadu zvířátek, zkusil kejhat jako divoké husy, houkat jako sova Houkava, štěkat jako pes pana hajného a dokonce i tokat jako tetřev, ale napodobit je, se mu nepodařilo. Při návratu do tůňky potkal svou dávnou kamarádku, kosici. Kosice ho zpěvavě pozdravila. Hopsálek zkusil zazpívat jako ona, ale vydal ze sebe tak strašlivý skřek, že polekaně ulétla. Žabáček se ponořil do chladné vody a přemýšlel, co bude dělat dál. Napadlo ho, že by mohl ještě jednou skočit na ledovou plochu, ale boule na čele ho ještě pořád bolela.
Smutně si povzdechnul a najednou za sebou slyšel „kva kva kva, nazdar bráško“
„Kva kva kva kva, to je ono, kva kva kva“ zajásal Hopsálek a radostně objal svého strakatého brášku, který se probudil o něco později a právě dorazil do tůňky.
Oba dva žabáčci se radostně pustili do kvákavého koncertování, aby všem zvířátkům řekli, že už je jaro a je čas se probudit a začít si užívat sluníčka.

(pohádka se dá hodně natahovat a obměňovat tím, jaká zvířátka cestou potká a zkusí napodobit)

Medvídek Bobulka dostal strašnou chuť na med, ale ouvej, doma žádný med nebyl, tak běžel za maminkou. „Brum Brum, to musíš za včelkama“
Bobulka tedy běžel za lesními včelkami a strčil svojí nedočkavou packu do včelího hnízda. Ale včelky si svůj med jen tak vzít nenechaly a od velkého poštípání zachránila malého medvídka jenom jeho hustá srst. Chvilku si chladil poštípanou pacičku v potůčku a pak běžel žalovat mamince.
Ta ho pohladila, pofoukala mu bolavou nožičku, ale pak mu vynadala, že chtěl sebrat včelkám med bez dovolení a nakonec mu poradila, co má dělat. „Brum brum, takhle se včeličky o med neprosí. Pěkně za nimi dojdi, omluv se jim a popros je o trošku medu.“
Bobulka dal mamince velkou pusu a rozběhl se za včelkami. Úplně blízko k nim nešel, přeci jen se bál jejich ostrých žihadel, ale jinak udělal vše tak, jak mu maminka poradila.
„bzzz“ zabzučela včelka „víš co? Támhle jsme vždycky měly záhon plný jarních kytiček, ale letos přes zimu všechny pomrzly a my musíme létat pro pyl strašně daleko. Přesaď nám sem nové kytičky. Tady Bzučilka ti ukáže jaké.“
Bobulka s Bzučilkou se vydali pro kytky, celý den přesazovali a potom ještě medvídek na radu včelky květinky zalil, některé více, jiné méně, přesně jak mu včelička radila. Včelky mu za odměnu přinesly malou plástev medu a slíbily mu další, když se bude o záhon pěkně starat. Medvídek se o záhon skutečně staral a za chvilku už květinky vesele otevíraly svoje kvítky pro pilné včelky. Bobulka se už na každodenní péči o kytičky těšil a ráno jeho první cesta vedla na záhon. Ale jednoho dne byly všechny jeho květinky zválená a kvítka ulámaná. I včelky smutně bzučely a stěžovali si medvídkovi, že na záhonu řádila liščata. Medvídek s brekem utíkal za maminkou.
„brum, brum, neplač“ těšila ho maminka Brtníková
Najednou se nad nimi zatáhlo nebe. Medvídek se ještě těsněji přimknul k mamince a ta mu zašeptala: „to se na liščata zlobí sám lesní duch“
Chvíli na to letěla lesem zpráva, že lesní duch proměnil zlobivá liščata ve včelky, aby si sami vyzkoušeli, kolik práce pilným zvířátkům přidělali. A tak lištičky coby včelky musely každý den lítat daleko na květinový palouk, aby odčinily svůj zlý skutek, dokud květinky u včelího hnízda nebudou zase tak pěkné, jako než je liščata poničila. To se naštěstí s vydatnou pomocí Bobulky povedlo rychle, a tak brzy rozpustilá liščata zase běhala po lese.

V Hlubokém lese nastala zima. Studený vítr se proháněl lesem a fičel si své fííííííí, fííííííííííí. Všechna zvířátka byla zalezlá ve svých pelíšcích a čekala, až se vítr utiší, aby mohla prohrabat v nově napadaném sněhu cestičku ke svým domečkům. V domečku u lesních myšic si pán a paní Myšovi právě připravovali večeři, když z venku zaslechli slabé sténání. Opatrně se vypravili zkontrolovat, co se vlastně děje. Venku uviděly úplně prokřehlou sýkořičku. Rychle jí odnesli do svého domova, kde jí uložili do měkoučkého pelíšku.
Chudinka sýkorka byla tak promrzlá, že ani mluvit nemohla. Myšice Míša Myšová rychle připravila výživnou večeři a pak se k sýkorce oba přitulili, aby se trošku zahřála. Když přestalo sněžit, Myšák Myš tiše, aby zesláblou sýkorku nevzbudil odešel do hájovny pro slunečnici, která malým koňadrám svědčí nejlépe.
Hustý zimní kožíšek ho pěkně hřál a cesta mu rychle utíkala. Jen musel dávat pozor na hladové dravé ptáky, co kroužili nad lesem a hledali, kde by co slupli. K večeru došel k hájovně. Zabušil na sestřenici myšku domácí a to bylo radosti a vítání, a těch synovečků a neteří! To bylo nadělení. Myšák musel až do noci vyprávět, co je v lese nového a přitom houpal a kolébal to myší nadělení. Potom mu myšky ukázaly, kde najde slunečnici a dál už šel Myš sám. Všude bylo ticho, celá hájovna spala. Ale někdo nespal, kočička Ostrovidka hlídala už dlouho myší obydlí, aby se myšky ani neodvážily ujídat z cizího a poctivě si sbíraly svoje. Mrštně skočila po Myšákovi a už ho měla!
„Mňáááu,“ protáhla se „co tě to napadá, krást nám naše zásoby“
V Myšákovi byla malá dušička. Ale potom se zhluboka nadechl a vylíčil kočce, jak našly sýkorku a jak nemají doma dost zásob, aby uživili i malého ptáčka. Když skončil, Ostrovidka mlčela. Dobře věděla, že ptáčky mají v hájovně rádi a sami je přikrmují a ona má pod nejpřísnějším trestem zakázáno je lovit. A pak se rozhodla.
„Počkej tady“ přikázala Myšákovi a za chvilku byla zpátky s pytlíkem slunečnice, že pod ním myšici nebylo ani vidět.
Ostrovidka chvilku pozorovala uhánějící pytlík a pak jej rázně zastavila, vzala jej do tlamky a hodila si jej na hřbet. Chudáček Myšák byl polomrtvý strachy, ale krmení pro nemocnou sýkorku nepustil. Ostrovidka vběhla do chodby a vysadila myšici i s nákladem do bundy, kterou si bral hajný do lesa.
„Mňáááu, tady počkej“ řekla mu tiše „zítra jde hajný do lesa, donese tě kam potřebuješ. Ale myškám ani muk!“ Přikázala mu ještě, Myšák pěkně poděkoval a uvelebil se v kapse. Bylo tam teploučko a Myšák sotva pomyslel na svojí Míšu a spal jako by ho do vody hodil.
Probudil se až, když už byl hajný v lese, kousek od jeho pelíšku. Opatrně vyhodil pytlík a strnul, jestli si to hajný nezpozoroval. Ten měl ale oči pro jiné věci, kontroloval, jaké škody napáchal sníh a Myšák se šťastně dostal až domů. Krmení pro sýkorku bylo tolik, že ho ani nedostali do domečku najednou a museli ho odnosit postupně.
Nejkrásnější překvapení na Myšáka teprve čekalo. Sýkorka byla sice ještě slabá a malátná, ale už vesele švitořila a děkovala mu za svojí záchranu.
Na jaře si švitorka sýkorka postavila hnízdo blízko myšic a společně rádi vzpomínaly na prožitou zimu. Ani Ostrovidka nepřišla zkrátka. To určitě hodný lesní duch zařídil, že jí na ní zbyla extra velká porce ryby k večeři.

Je to už dávno, kdy byla Houkava ještě mladá sovička, slečna výra velkého, která ani pořádně neuměla lítat. Spolu se svými bratříčky sedávali za šera na železničním náspu nad kolejemi a pozorovali vlaky.
„Hůůůůůůůůůůůůů, kam pak asi jedou.“ Přemýšlela Houkava, zatímco Houkálek s Vejrou hledali, kde by co zbodli k snědku a čekali, až jim rodiče přinesou něco dobrého k snědku. Jednou se Houkálek s Vejrou přetahovali o nějaké obzvlášť chutné sousto a strčili do Houkavy, která zrovna zasněně koukala na projíždějící vlaky. Sovička ztratila rovnováhu a zkutálela se rovnou na vagon s uhlím. Oba bráškové mohli jen zoufale koukat, jak odjíždí do dáli.
Houkava se brzy oklepala a zvědavě pozorovala, co se děje kolem ní. Zkusil i ochutnat uhlí, ale s odporem se zatřásla. „Brrrrrrrr“ Jela dlouho, najednou se krajina kolem ní začala měnit, vysoké stromy zmizely a místo nich se objevily nízké domečky, které nahradily vysokánské domy. Najednou vlak přibrzdil, sova opatrně roztáhla křídla a klouzavým letem zmizela ve velikém křoví.
„Jůůůůůůůůůůůůůůůů“ rozevřela Houkava do široka své veliké oči. Kolem ní se rozkládalo město v celé své velikosti. Sovička pocítila strašlivý hlad. Dnes ještě nejedla. Rozhlédla se, ale nikde nebylo nic, co by se dalo sníst. Nakonec našla jezírko a v něm rybku. Pokusila se jí ulovit, ale výsledkem bylo jen to, že se celá zmáčela.
Prokřehlá Houkava se vydala hledat nějakou suchou skrýš. Ztěžka se pokusila znova vzlétnout a vlétla do jeskyně, kterou viděla před sebou. Jen to udělala, omráčil jí prudký záblesk světla a výkřiky lidí. Zmatená sova se zapotácela a jen tak tak, se vyhnula vlaku, který se vynořil z tunelu. Houkava se dala do polekaného křiku. Znavená, ještě dětská křidýlka jí vypovídala poslušnost a z posledních sil dopadla na zábradlí. Jenže! Její ostré drápky se vůbec nezabodly do dřeva, sklouzly po zábradlí a sova ztratila rovnováhu. Unavená křidýlka jí vypověděla poslušnost a sotva zmírnila pád na studenou zem.
„Auu“ Zabolelo to sovičku, když chtěla utéct ze všeho toho zmatku. Její pravé křidýlko bezvládně viselo a nešlo s ním vůbec hnout. Vydala se na útěk, nožičky se jí smekaly po tvrdém povrchu, kolem jezdily vlaky, které vůbec nevypadaly tak přátelsky, jako ty, co vídala doma a stádo lidí jí bylo pořád v patách. Najednou na ní dopadla síť a někdo jí zvednul.
„Neboj malá“ promluvil k ní tiše. Houkava ho ze všech sil klovla a zklamalo jí, když proklovla jen rukavici. Ona není malá! To přeci každý vidí. Je to velká sova, skoro jako její bratříčci. Vzpomněla si na ně. A na to jaký má hlad. Ale to už se ocitla v kleci.
Taková potupa, výr velký a v kleci. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla maso. Zapomněla na svou hrdost a pustila se do masa. Potom tvrdě usnula.
Druhý den se probudila a chvilku doufala, že všechno byl jen špatný sen. Kolem ní byla tráva, stromy, skoro tak, jak to znala z domova. Potom si ale všimla, že je v záchranné stanici pro zraněná zvířata, jako je ona, křidýlko má přivázané k tělu, aby jí pěkně srostlo a že kolem ní jsou další sovy – výři, puštíci, kalousi, sovice a dokonce malinký kulíšek. Velký starý výr k ní přišel, pohladil jí něžně po jemném, ještě dětském peří a povídal. „Neboj, tady ti bude dobře. Lidé se o tebe postarají a jakmile se o sebe zvládneš postarat, pustí tě na svobodu.“
„A proč jsi tu ty?“ zeptala se zvědavě Houkava
„Já už tu musím zůstat. Kdysi jsem se zamotal do elektrických drátů a přišel jsem o půlku křídla“
Houkava den za dnem sílila a křídlo se jí rychle hojilo a za pár týdnů už úplně zdravá a hlavně mnohem chytřejší vylétla ze stanice, roztáhla křídla a neslyšně odlétla. Už byla skoro u lesa, když si vzpomněla na to, co jí říkala maminka, otočila se a letěla zpátky, všem pěkně poděkovat za svou záchranu.