Je to už dávno, kdy byla Houkava ještě mladá sovička, slečna výra velkého, která ani pořádně neuměla lítat. Spolu se svými bratříčky sedávali za šera na železničním náspu nad kolejemi a pozorovali vlaky.
„Hůůůůůůůůůůůůů, kam pak asi jedou.“ Přemýšlela Houkava, zatímco Houkálek s Vejrou hledali, kde by co zbodli k snědku a čekali, až jim rodiče přinesou něco dobrého k snědku. Jednou se Houkálek s Vejrou přetahovali o nějaké obzvlášť chutné sousto a strčili do Houkavy, která zrovna zasněně koukala na projíždějící vlaky. Sovička ztratila rovnováhu a zkutálela se rovnou na vagon s uhlím. Oba bráškové mohli jen zoufale koukat, jak odjíždí do dáli.
Houkava se brzy oklepala a zvědavě pozorovala, co se děje kolem ní. Zkusil i ochutnat uhlí, ale s odporem se zatřásla. „Brrrrrrrr“ Jela dlouho, najednou se krajina kolem ní začala měnit, vysoké stromy zmizely a místo nich se objevily nízké domečky, které nahradily vysokánské domy. Najednou vlak přibrzdil, sova opatrně roztáhla křídla a klouzavým letem zmizela ve velikém křoví.
„Jůůůůůůůůůůůůůůůů“ rozevřela Houkava do široka své veliké oči. Kolem ní se rozkládalo město v celé své velikosti. Sovička pocítila strašlivý hlad. Dnes ještě nejedla. Rozhlédla se, ale nikde nebylo nic, co by se dalo sníst. Nakonec našla jezírko a v něm rybku. Pokusila se jí ulovit, ale výsledkem bylo jen to, že se celá zmáčela.
Prokřehlá Houkava se vydala hledat nějakou suchou skrýš. Ztěžka se pokusila znova vzlétnout a vlétla do jeskyně, kterou viděla před sebou. Jen to udělala, omráčil jí prudký záblesk světla a výkřiky lidí. Zmatená sova se zapotácela a jen tak tak, se vyhnula vlaku, který se vynořil z tunelu. Houkava se dala do polekaného křiku. Znavená, ještě dětská křidýlka jí vypovídala poslušnost a z posledních sil dopadla na zábradlí. Jenže! Její ostré drápky se vůbec nezabodly do dřeva, sklouzly po zábradlí a sova ztratila rovnováhu. Unavená křidýlka jí vypověděla poslušnost a sotva zmírnila pád na studenou zem.
„Auu“ Zabolelo to sovičku, když chtěla utéct ze všeho toho zmatku. Její pravé křidýlko bezvládně viselo a nešlo s ním vůbec hnout. Vydala se na útěk, nožičky se jí smekaly po tvrdém povrchu, kolem jezdily vlaky, které vůbec nevypadaly tak přátelsky, jako ty, co vídala doma a stádo lidí jí bylo pořád v patách. Najednou na ní dopadla síť a někdo jí zvednul.
„Neboj malá“ promluvil k ní tiše. Houkava ho ze všech sil klovla a zklamalo jí, když proklovla jen rukavici. Ona není malá! To přeci každý vidí. Je to velká sova, skoro jako její bratříčci. Vzpomněla si na ně. A na to jaký má hlad. Ale to už se ocitla v kleci.
Taková potupa, výr velký a v kleci. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla maso. Zapomněla na svou hrdost a pustila se do masa. Potom tvrdě usnula.
Druhý den se probudila a chvilku doufala, že všechno byl jen špatný sen. Kolem ní byla tráva, stromy, skoro tak, jak to znala z domova. Potom si ale všimla, že je v záchranné stanici pro zraněná zvířata, jako je ona, křidýlko má přivázané k tělu, aby jí pěkně srostlo a že kolem ní jsou další sovy – výři, puštíci, kalousi, sovice a dokonce malinký kulíšek. Velký starý výr k ní přišel, pohladil jí něžně po jemném, ještě dětském peří a povídal. „Neboj, tady ti bude dobře. Lidé se o tebe postarají a jakmile se o sebe zvládneš postarat, pustí tě na svobodu.“
„A proč jsi tu ty?“ zeptala se zvědavě Houkava
„Já už tu musím zůstat. Kdysi jsem se zamotal do elektrických drátů a přišel jsem o půlku křídla“
Houkava den za dnem sílila a křídlo se jí rychle hojilo a za pár týdnů už úplně zdravá a hlavně mnohem chytřejší vylétla ze stanice, roztáhla křídla a neslyšně odlétla. Už byla skoro u lesa, když si vzpomněla na to, co jí říkala maminka, otočila se a letěla zpátky, všem pěkně poděkovat za svou záchranu.
Rubriky
