Denní zvířátka v Hlubokém lese se už ukládala ke spánku, když se na kraji lesa objevila mladá unavená prasnička Susinka. Unaveně klesla do křoví a téměř ihned usnula. Měla toho za sebou opravdu hodně. Do včerejška bydlela s rodiči a sourozenci v oboře u hájovny, kde měla všechno, co si prasátko jen může přát. Dokonce se jí dostalo i skvělého vzdělání, protože jim dcera hajného Adélka chodila číst o příběhy o prasatech.
V noci ale přišla strašlivá bouřka, která poničila plot obory a vyvrátila několik stromů. Susinka utekla z té hrůzy pryč, ale když se konečně zastavila, zjistila, že je úplně sama a vůbec neví kde je.
Ráno se probudila a vydala se hledat, co posnídá. „Chro chro, kdepak jsou nějaká jablíčka?“ Ptala se zmateně. Když žádná nenašla, snědla trošku travičky a šla prozkoumat, kde se to vlastně ocitla.
Ani zvířátkům z Hlubokého lesa neuniklo, že mají novou spolubydlící a les šuměl vzrušením. Susinka chodila křížem krážem a udivilo jí, že nepotkala nikde ani živáčka. Nebyla na to zvyklá, v oboře se pořád něco dělo a prasnička začínala mít pocit, že všichni někam odešli. V zamyšlení došla až na palouk U vysokého dubu.
„Hůůů, hůů, hů. Vítej v Hlubokém lese.“ Přivítala jí Houkava a odevšad se začala hrnout zvířátka a potřásala prasničce kopýtkem. Susinka velké přivítání vůbec nečekala a vyděšeně klopila svoje veliké řasy.
„Sssssss, kdyby tu tak byl Chrochta“ zasyčela lítostivě zmije Klikyháka „byl by z nich krásssssný pár.“
„Hůů, hůů, hůů, Chrochta je ve Vysokém lese,“ zahoukala Houkava „vrátí se za dva týdny“
Klikyháka se spokojeně zavlnila a už v duchu plánovala, jak ty dva seznámí.
Zvířátka začala snášet na palouk nejrůznější pamlsky a pochoutky a uspořádala prasničce velkou uvítací hostinu.
„Chro chro, tady se mi bude líbit“ radovala se Susinka, když se vracela do pelíšku.
Další dny strávila zkoumáním lesa a tak vůbec neměla čas na stýskání. Ale zvířátka si všimla, že Susinka postupně smutní a hubne.
„Co je s tebou?“ Starala se zvířátka, ale Susinka vždy jen pokrčila rameny, že to nestojí za řeč.
„Mlask mlask, Susinko, jsi to ty?“ Ozval se jednoho dne za ní známý hlas a zamlaskání špačka Kropenáčka, který občas zalítával do obory na třešně.
Prasnička hned vyzpovídala špačka , co rodiče a sourozenci a ptáček jí slíbil, že zaletí do obory a všem řekne, že je v pořádku.
„Proč jsi tak smutná?“ Vyzvídal Kropenáček.
„Adélka nám četla, jak ve Francii prasátka hledají lanýže. Já bych taky chtěla být prasátkem ve Francii a hledat lanýže, musí být strašně dobré. Né jako to obyčejné jídlo tady. Kdybych je hledala, určitě bych občas mohla nějaký i sníst. Tys byl ve Francii v zimě, tak přeci víš, co lidi dělají kvůli lanýžům?“ Svěřila se mu Susinka
„Jé, Susinko, víš ty vůbec, co jsou to lanýže?“ Zeptal se špaček
„Chro chro“ zachrochtala prasnička, že neví.
„Strašně ošklivé houby,“ zasmál se Kropenáček „kvůli těm se přece vůbec nemusíš trápit, vždyť ty houby nerada.“
Susinka se zastyděla a ukousla si trošku šťavnaté travičky. A najednou jí nepřišla obyčejná, ale sladká a lahodná. S chutí se do ní pustila, protože najednou pocítila strašlivý hlad. Brzy z ní zase bylo spokojené veselé prasátko. Kropenáček očesal hajnému švestky a rychle spěchal do obory vyřídit, že Susinka je v pořádku.
Rubriky
