V Hlubokém lese žila spousta zvířátek, mezi nimi také mladá zapomnětlivá veverka, které nikdo neřekl jinak, než Zapomněnka – veveřička s lesklým popelavým kožíškem, veselýma čtveráckýma očkama a huňatým ocáskem.
Jednou takhle koncem listopadu dostala Zapomněnka strašnou chuť na sušená jablíčka – křížaly. Prohledala celou spižírnu, ale nikde nenašla ani křížalku. V tom se plácla pacičkou do chlupatého čelíčka: „Určitě jsem je odnesla do své tajné skrýše“ a hned se pro ně vydala. Ale ať hledala, jak hledala, nemohla najít skrýšku. Prolezla už každou skulinku, která jí napadla, ale nikde nic, vyděsila jen pár netopýrů, co se právě ukládali k zimnímu spánku a dostala od nich pořádně vynadáno, že je vyrušila.
Utrmácená a smutná seděla na větvi, když pod sebou uviděla lišku.
„Liško liško lištičko, neviděla si někde mojí zásobárničku?“ zaprosila o pomoc
„Čmuchy čmuch, to jsem neviděla,“ odpověděla liška „ale zkus se zeptat ptáčků zpěváčků, ti třeba tvojí zásobárnu viděli.“
Zapomněnka poděkovala a hopky dupky, už byla u velkého dubu, ve kterém spávala moudrá sova Houkava. „Houkavo, sovičko, pomoz mně, nešťastné“ zaprosila veveruška.
Houkava pootevřela oko a houkla rozespale: „Hůůůůůůůůůůůůů, hůůůůůůů copak potřebuješ?“
„Nemůžu najít mojí zásobárnu, bez ní budu v zimě hladovět, popros ptáčky zpěváčky, jestli jí někdo neviděl“
„HÚÚÚÚÚÚÚÚ“ houkla mocně Houkava a z blízka i z daleka se začali slétat ptáci malí i velcí.
„Ptáčci zpěváčci, neviděli jste prosím někde mojí zásobárničku?“ zeptala se jich Zapomněnka
Ptáci se rozšvitořili a rozštěbetali jeden přes druhého.
„Hůůůůů!!!!“ Přerušila je Houkava „Pěkně jeden po druhém. Třeba ty, strako strakatá, chytrosti máš za čtyři, nevíš, kde má Zapomněnka své zásoby?“
„Nevím, nevím“ zaskřípala straka „To spíš tady sýkorky švitorky“
„Nenašly, nenašly“ zanotovaly sýkorky „co vrabečci všetečci?“
„čiřik čiřik čiřik, nemáme, nemáme“
A tak to šlo dál, ani modří ledňáčci od místního potůčku, holubi doupňáci, brhlíci, ba ani sojky, které se pyšnily tím, že jejich teta slouží u samotného krále hor – Krakonoše. Ptáčci se rozlétli zpět do svých domovů a veveruška zůstala smutně sedět na dubu. Najednou se za ní ozvalo ki-ki-ki-ki. Byl to strakapoud Klapáček, velký elegán, který se zdržel, když si v tůňce čistil peříčka a rovnal je podle poslední módy.
„Neplač Zapomněnko, já vím, kde máš svojí skrýšku a odvedu tě tam“ A už letěl před veveřičkou a jeho malá červená čepička jí ukazovala cestu. Zastavil se kousek od medvědího doupěte.
„Já hloupá“ plácla se ocáskem přes čelo veveruška „že mě to nenapadlo“ a už vytahovala slaďoučké křížaly. Klapáček jako poděkování dostal výborné lískové oříšky až z daleké zahrady, zakroužil kolem stromu a měl se k odletu. Ale ještě se zastavil a bylo slyšet typické klepání do kůry stromu. Potom slétl k Zapomněnce „tumáš, abys už pokaždé trefila“. Veveřičce spadla do klína mapa vyklovaná do kousku kůry.
„Děkuju ti Klapáčku“ zamávala odlétajícímu strakapoudovi Zapomněnka, a protože se začalo stmívat, vydala se rychle k domovu.
Rubriky
