Rubriky
Pohádky

O medvídkovi, který nechtěl spát

Hluboko v lese, za třemi smrky a dvěma duby, kousek od louky plné ostružiní a maliní, bylo medvědí doupě. Bydlela v něm rodina krásných medvídků brtníků. Maminka brtníková každé ráno vstala, vzbudila tatínka brtníka a malého brtníčka Bobulku.
Bobulka vyběhl z pelíšku a vydali se s maminkou a tatínkem posnídat. Potom maminka vymetla celý pelíšek pěkně dočista a tatínek se vydal shánět něco k snědku. Všichni měli až do večera co dělat, a právě na večer se Bobulka těšil nejvíc. To ho tatínek uložil do postýlky a vyprávěl, co celý den dělal. A to bylo pro Bobulku něco. V duchu vybíral s tatínkem medové plástve, utíkal před včeličkama, chytal ryby v potoce. Skoro cítil tu vůni medu a slyšel potůček poskakovat po kamínkách. Ale ouha, jakmile tatínek skončil povídání, to bylo odmlouvání a slziček, aby ještě pokračoval, to bylo kňourání a nespokojeného brumlání.
„Brum brum brum, pokračuj tatínku“ prosil každý večer a ještě dlouho se v postýlce dožadoval tatínka.
Maminka mu domlouvala, že se musí naučit spinkat, aby mohl prospat velkou zimu, která přijde. Tomu se ale malý Bobulka jenom smál, i když dny se už pomalu krátily a říjnové sluníčko hřálo čím dál tím míň. Také Bobulka se cítil čím dál tím unavenější. Už bylo také na čase pomalu se uložit k velkému medvědímu spánku. Maminka rozestlala pelíšky vyplněné voňavým senem a přikryla všechny velkou nadýchanou listovou peřinou.
Jen tatínek s maminkou ulehli, popřáli si navzájem dobrou noc a už se ozvalo tatínkovo hluboké „chrrrr, pšíííí“ doplňované maminčiným občasným tichounkým „brum brum“.
Jen Bobulka nic, ne a ne usnout. Jéje to bylo najednou v pelíšku smutno a tma. Bobulka vylezl z pelíšku a co nevidí. Všude kolem bylo bílo. Nejdřív se radoval, běhal ve sněhu, postavil i sněhuláka, ale čím dál víc mu bylo smutno a ouzko, venku se pomalu smrákalo a Bobulka nevěděl, co dál „brum brum brum, kde jste kdo?“ začal tiše fňukat.
A v tom přiběhla odněkud kamarádka veverka Zapomněnka. Zapomněla chuděrka, kam dala část zásob a tak teď hledala, kampak uložila své poklady.
„Proč pláčeš Bobulko? Proč nespíš?“
Bobulka jí všechno vypověděl, jak rodiče usnuli a on jak usnout neumí.
Zapomněnka pohladila Bobulku po hlavičce a něco mu pošeptala. Bobulka vzal Zapomněnku na rameno a odnesl jí do pelíšku. Tam se uložil do pelíšku a zvědavě koukal na veverušku.
„Ne ne ne“ zavrtěla Zapomněnka hlavou „musíš zavřít oči, aby sis všechno mohl pořádně představit“.
Bobulka poslušně zavřel oči a veverka začala vyprávět, jak veverušky nosí jeden oříšek po druhém do tajných spíží. Bobulka si představoval, jak leze po stromech a usnul za chviličku, jako nic. Jak tak ve snu leze do jedné obzvlášť tajné skrýše, najednou slyší „vstávej Bobu, už je jaro“ Bobulka si protřel oči a vidí, že už je tu opravdu jaro a maminka ho žene z postýlky ven. Vyběhl, sněhulák už byl dávno pryč, místo něj tu rostly sněženky a bledulky. Najednou „Au!“ – šiška. Kdo jiný, než Zapomněnka. Skotačí mezi větvemi a okusuje šípek.
„Jak ses vyspal, Bobulko?“ Volá Zapomněnka.
„Jako pravý velký medvěd“ naparuje se Bobulka a hledá veverku ve větvích. Ale ta už dávno hoduje v nějaké tajné spižírně na svých zásobách.
Bobulka toho taky má moc na práci, musí přece zjistit, co nového se přes zimu v lese změnilo. A večer, večer si zaleze do pelíšku, zavře oči a nechá si od tatínka brtníka vyprávět, co přes den dělal.

Nesu velkou plástev medu,
Kde mám méďu neposedu?

Kam se schoval?
Tady je!!!
Už ho houští neskryje

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *